Vítejte na mém blogu:-)
Pravidla blogu / Oblíbené stránky / DOMŮ

5.2.011 / Menší rozprávka o životě :-)

5. února 2011 v 23:09 | Alchemi |  Můj život
Ahoj. :-)
Je to už docela dlouho, co jsem slibovala, jak to tu obnovím, že...? To jsem Vám asi zapomněla napsat, že když něco s přesvědčením vyřknu nebo napíšu, tak výsledek je většinou jiný. Takový chabý pokus o omluvu. :-)
Nyní jsem se ale rozhodla Vám odtajit nepatrnou část mého života, mého přítomného života... Na důkaz toho, že stále žiji. ;-)


Poslední dobou jsem trochu zvadlá... Jako květina.
U nás doma je atmosféra ponurá. Nikdo se s nikým moc nebaví, nikdo se moc neveselí. Chybí mi radost. Chybí mi to, když mě někdo sám od sebe obejme, pohladí, dá mi pusu, popovídá si se mnou, zasměje se se mnou. Kdybych alespoň uměla slyšet a vidět anděly, bylo by to možná jiné. Jenže problém je v tom, že já si ani nejsem jistá, jestli opravdu existují. Někdy je to se mnou takové, někdy s nimi komunikuji moc ráda - no, komunikuji... Spíš já mluvím... A je ticho. Proč mám někdy takový pocit, že zrovna já anděly nemám? Přitom při psaní těchto řádek už přemýšlím, jestli jim tohle nějak neublížilo... Ale já si nemohu pomoci.
Někdy se těším z mé víry, která je ovšem jen dočasná. Pořád se bojím zklamání. Bojím se, že mě neslyší, že mě ignorují, že je třeba ani nemám... Bojím se tolika věcí a už mě to štve. Jak mám ten strach jen vypnout...?
Ale víte co? Oni mi chtějí dokázat, že existují. Možná.
Mám doma Andělské karty od Doreen Virtue. Mám je moc ráda... No a když nejvíce pochybuji, jestli andílky opravdu mám, tak mi pošlou kartu Anděl strážný, Pomocníci a ještě pár jiných, z kterých je zjevné, že mi chtějí dát o sobě vědět. To je krásné, nemyslíte...? :-) Ale já nevím, jestli tomu mám věřit. Jsem prostě jelito, které se čas od času nechá přemoci svým skepticismem.

Vzpomínám na doby, kdy jsem byla opravdu šťastná...
Byla jsem napojená na Universum, má korunní čakra nepamatovala většího rozkvětu... Je to tak rok a půl zpátky. Bylo to tak nádherné období. Doufám, že ho ještě zažiji, a že můj život opět nabere smyslu. Že znova budu mít motivaci učit sebe i druhé... Moc v to doufám. Je mi líto, že jsem se o to nakonec sama připravila...
:-)
Teď tu sedím s hrníčkem mého oblíbeného zeleného čaje. Jmenuje se Bancha - je to totiž japonský čaj. :-) A moc dobrý. :-)
Miluji čaje. A zelené obzvlášť. Znáte tu chuť, ne? Jedině zelené a bílé čaje mají tak jemnou, lehkou a vyváženou chuť, která po polknutí ještě dlouho odeznívá na jazyku. :-) Pokud jste zelený čaj ještě nepili, moc Vám ho doporučuji. :-) Možná udělám nějaký článek pro stejné milovníky čajů, jako jsem já, ale slibovat nebudu... Když už víte, jak to se mnou je... ;-)

Taky se tak hodně už těšíte na jaro? Já jsem ještě tak před třemi měsíci večer neustále kontrolovala pořad Počasí, kdy už konečně napadne ta sněhová přikrývka. Kdo by taky nechtěl Vánoce na sněhu, že? :-) Zima má své nedocenitelné kouzlo - stejně jako ostatní roční období. Se mnou je to tak, že v létě se těším na zimu a v zimě zase na léto... Ale tentokrát ne. Tentokrát se těším na jaro, hlavně posledních pár dní. :-) Na co se těším nejvíce?
Samozřejmě, až vtrhnu do lesa. :-D Já bydlím ve městě, ale naše rodina má na vesnici skromnou chatičku u ještě skromnějšího lesíku. Ale já to tu mám ráda. Už jsem tu i sbírala odpadky - což jistě byla velmi zajímavá podívaná pro tamní houbaře. Ono to ale trochu vtipně přeci jen vypadalo. :-) Já a můj taťka jsme chodili po lese, taťka s košíkem na houby a já s igelitkou na odpadky. Ti lidé, které jsme tu potkali - již zmiňované houbaře - si nás se zájmem prohlíželi a když jsem to zbystřila, zájem potlačili. Ale ani jednou se neusmáli. Což mě na setkání s některými lidmi mrzí nejvíce - jen strohý pozdrav a nic víc. O to víc si pak považuji lidí, na kterých jde vidět jejich upřímná ochota navázat kontakt nesoucí se v přátelském duchu. Naštěstí takoví lidé stále existují. :-)
Přes zimu jsem tu s taťkou byla jen jednou - zrovna na druhý Svátek vánoční. Šli jsme nasypat ptáčkům. Vzpomínám si, že ten den byla hustá mlha a sněhem jsme se sotva brodili. Táta nasypal ptáčkům, já jsem si zatím stihla krátce popovídat s mým oblíbeným stromem a vílami, kterým jsem zde nechala i malou pozornost. :-)
Od té doby jsem tam nebyla, což je mi líto. Stýská se mi po mém oblíbeném stromu, po letních grilovačkách, procházkách v lese, dokonce i po houbaření... Proto pevně doufám, že jaro nebude meškat a dorazí dříve. Krom jiného mám totiž pro "mou" borovici jantar. (Velmi velmi starou zkamenělou pryskyřici). Jantar je velmi drahý, zato ale velmi léčivý - údajně pomáhá léčit všechny nemoce. Pro víly mám nějaké nebroušené ametysty a růženíny, tak se těším, až jim to všechno dám. :-)
Vzpomínám na doby, kdy jsem nedokázala docenit krásu Matky přírody. Dokonce jsem se i vyhýbala delším pobytům na naší chatce. Když se u nás doma objevil nějaký škodlivý brouk nebo jiný hmyz, nedělalo mi problém ho zbavit života. To je hrozné, že? Klidně to řekněte, já si to taky myslím. Jsem ráda, že jsem dnes už jiná. Konečně chápu, jak důležitý je život, jak důležitá je příroda. Neříkám, že na to netrpím.
Tak třeba co se mi stalo teď v úterý. Byla hodina výtvarné výchovy - vlastně už končila. Malovala jsem na zeď (spolu s pár dalšími spolužačkami) a cestou zpátky do třídy jsem slyšela, jak někdo zařval, že po zemi leze pavouk a druhý hned, že ho zabije. Úplně ve mně hrklo. Přiskočila jsem, odložila všechny štětce a barvu a už jsem pavoučka honila po zemi, abych ho chytila. Ostatní jen stáli a pobaveně mě sledovali, jedna se mi smála, druhý pořád mlel o tom, jak ho stejně zašlápne. Asi jsem vypadala jako hotový cvok. Ale no a co? Co na tom, že je to "jen" pavouk?! Nikomu nic neudělal, určitě se nás bál více, než my jeho. Popravdě, mně se taky moc nelíbil - pavouky jako takové v oblibě moc nemám... Ale naštěstí jsem ho chytila dříve, než ho spolužák stihnul zašlápnout , a odnesla jsem ho do bezpečí.
Je to tak smutné, tohle všechno. Nikomu to nic nedělá, přitom stačí, aby ho jeden viděl živého a už je zle. O to víc mne mrzí, když pomyslím, že ještě tak před čtyřmi lety jsem byla stejná. Ne, asi bych ho nezabila - a rozhodně ne pro frajeřinu... Ale zároveň bych asi neudělala nic pro to, abych ho zachránila, bylo by mi to putna. Dnes jako jediná z celé třídy vynaložím nějakou snahu, abych ho ubránila. Ale nebudu ze sebe zase dělat svatou... Když se u nás doma objeví třeba mol, tak ho taky zabiju... Někdy. Někdy ho nechám letět, ale když mám pak ve žrádle pro osmáky červíky a musím to všechno vyhodit, trochu toho lituji. Zkrátka občas není zbytí, zabít to ve vlastním zájmu musím. Pak ale zase toho lituji. Doufám, že jednou budu umět natolik komunikovat ze zvířátky, abych jim sdělila, že musí jít jinam, aby je nikdo nezabil... Tedy, umíme to všichni. Tak doufám, že si vzpomenu na to, jak to mám udělat... :-) Ještě jeden podobný zážitek mám, ale o tom zase jindy. ;-)
:-)

Čaj dopit. Doufám, že se "uvidíme" i příště. :-)
Prozatím...

S láskou a pozdravem,
Alchemi♥

Zdroj obrázků: www.deviantart.com
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elle Elle | Web | 5. února 2011 v 23:20 | Reagovat

pekny blog =)

2 marryangel marryangel | Web | 13. srpna 2011 v 19:15 | Reagovat

Už jen kvůli tomu strachu je neuvidíš :) zkus zapracovat nesmíš se bát vidět je(ale i jiné možná i temnější bytosti)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama